Boj o Jetětice

ZEMAN Z VEJROVA XXII. – BOJ O JETĚTICE

Už jsme si zvykli, že historky o Buškovi a vůbec celém vejrovském zemanství vypráví na prateleti vždycky Josef Kulík. Proto nás všechny zaskočila Zdeňka, když nám oznámila, že se hrabala v archívu a vyštrachala něco o Jetěticích. Sousední vísce Vejrovského zemanství. Než to dořekla, už jsme odsouhlasili, že vypravovat bude Zdeňka. Ta sice tvrdila, že nic kromě zmínky v archívu neví, ale to jí stejně nepomohlo a musela historku hodit do placu. Tady je.

Už dlouhá léta vládl ve vesničce Jetětice zeman Jetřich. Byl to starý pán. Přežil už jak své ženy, tak své děti. Byl poslední z rodu jetětických zemanů a táhlo mu na sedmý křížek. Vlastně už ani nebyl zemanem, neboť když skoro vše propil, upsal svoji ves v manství milevskému klášteru. Za to ho klášter odměnil doživotní rychtářskou funkcí. Smrtí Jetřicha automaticky spadne, dle dané smlouvy, jetětické panství pod dominium premonstrátských mnichů. Když se později Jetřich trochu vzpamatoval, začal mít výčitky svědomí. Staral se příkladně o ves a začal se kamarádit i s odbojným zemanem Buškem Vejrem.

Z jara se Jetřichovi přitížilo. Požádal posluhu Mikše, aby jej odvezl na Vejrov.

„Buď zdráv, Jetřichu!“

„Zdravím, Bušku, musím s tebou mluvit.“

„Ale jo, pojď přisednout, načnu soudek medoviny,“ zve dál Bušek hosta.

Oba usedli ke kulatému stolu u dubu. Byli tam sami, ostatní pracovali a Bušek se raději vytratil.

„Co tě trápí, Jetřichu, vypadáš bídně!“

„Díky za kompliment,“ ušklíbl se pan Jetřich a pokračoval, „sakra mám výčitky, Bušku. Když jsem přišel o celou rodinu, tak jsem pil jako duha.“

„Jo,“ přerušil ho Bušek, když Jetřichovi již třikrát doléval korbel, „a pokračuješ v tom dál, co?“

„Ale hovno, teď to už nic není a ty mě furt nepřerušuj nebo to nestačím ani doříct,“ rozčílil se už Jetřich a Bušek zmlkl.

„Tak znova. Mám výčitky. V době krize jsem celé panství upsal premonstrátskému klášteru. Po mé smrti jim všechno spadne do klína.“

„Do nenasytného klína Františka z Vepic?“ ujišťuje se Bušek.

„Přesně tak! Štve mě to. Cítím, že tu dlouho nebudu a chci vše napravit. Nejdřív se ale na to napijem,“ pozvedá slavnostně pohár k přípitku pan Jetřich.

Na tohle gesto se Bušek nedá dvakrát pobízet. Dlouho do noci oba stolovníci spolu projednávali a cizelovali darovací smlouvu. Nakonec ji slavnostně v půl čtvrté ráno, každý svým křížkem, ztvrdili a zapili hodně starou medovinou, kterou při té příležitosti Jetřich vytáhl.

Součástí úmluvy bylo, že jakmile starý pán zemře, Mikš podá zprávu na Vejrov.

Bohužel pan Jetřich o svém zdravotním stavu nekecal. Za tři dny byl na pravdě boží, nebo-li jak mi česky říkáme na prkně. Mikš nelenil a spěchal na Vejrov. Ovšem v Jetěticích byli i přívrženci premonstrátů, takže i oni zaslali zprávu svým chlebodárcům.

Bušek Vejr sebral všechno, co bylo živé a ihned obsadil celou ves Jetětice.

Ráno, když se přihnalo vojsko milevského kláštera, nad Jetěticemi vlála vlajka s vejrem. Strhla se bitka veliká, která až do setmění toho dne trvala.

Druhý den z rána nad Jetěticemi vlála vlajka zkřížených holí premonstrátů.

Bušek se svými věrnými stál okolo vesnice: „No tak to nám zatím nevyšlo, co Smile?“

Smil byl ale v klidu: „Pohoda, Buši, teď dostanou na prdel. Sleduj. Hustoles, Víťa a Václav připravujou další nájezd, stačí zavelet.“

„Fajn,“ přitáhl si Bušek svého vola Strakoše a křikl, „Jetětice jsou Vejrova, na něéééé!“

Opět se v mraku prachu zvedla řež nelítostná. Do samotného večera trvala. K ránu nad vískou Jetětice vlála vlajka vejrovského zemanství – snad se na ní i ten vejr usmíval.

František z Vepic hartusil na svého regenta: „Huberte, co to bylo. Vždyť nás rozprášili jako mouchy na trusu.“

„Promiň, strýče, za chvíli jsou tu posily a pak je rozdrtíme. Támhle už jedou. Připravte se! Jetětice jsou kláštera, hurááá!“ vyhrkl regent a krajina se zahalila opět do prachu.

Již po třetí zavládla rvačka o Jetětice.

Prostě vejr a zkřížené hole na vlajkách se nad vsí Jetětice střídaly celých pět dní.

Rozhodlo se až šestý den. To když jak vejrovské tak premonstrátské vojsko rozprášila velká armáda a nad Jetěticemi se zatřepotala vlajka s českým lvem.

U Františka z Vepic a Buška Vejra stál český král Karel.

„Jsem tu z moci královské, abych vás rozsoudil. Moji špiclové mě informovali včas. Takže co se děje!“ s klidem řeší spor král.

František z Vepic vytáhl řádnou smlouvu s pečetěmi, která odkazovala Jetětice klášteru. Bušek vysoukal zmuchlaný pergamen bez pečetí, za to s hojnými fleky od medoviny a piva, který určoval za majitele Jetětic právě Vejrov.

Král Karel pokýval hlavou: „Bohužel, Bušku, tato klášterní smlouva je pravá, s tou tvojí si můžeš leda …“

„Já vím,“ přerušil neuctivě Bušek svého krále a hned dodal, „ale von ten pergamen hrozně škrábe, už by se mělo vymyslet něco jemnějšího.“

„Jo, takže z moci úřední nařizuji, že odkoupím od milevského kláštera ves Jetětice za 100 kop pražských grošů a jmenuji Jetětice královskou vsí, jako jedinou s tímto statutem. Úřad zde bude vykonávat královský hejtman,“ vyhlásil král svůj verdikt.

Opat vyvalil oči nad sumou a rychle souhlasil. Hubert v duchu nadával, že bude mít ve svém velkém dominiu další díru, ale navenek nic nenamítal.

Bušek byl taky rád. Hlavně, že Jetětice zachránil před klášteráky, a že si všichni užili radosti z krásného bitevního týdne.

Potlučení, potrhaní, ale šťastní se vraceli vejrovští ke svému kulaťáku, aby oslavili výhry i prohry najednou. Tenkrát snad pařili ještě déle, než dobývali jetětickou obec.

Král se u nich zastavil jen krátce: „Nemůžu déle, Bušku, musím zase shánět nevěstu, už jsem zase vdovcem.“

Bušek se usmíval: „Já ti ve štěstí bránit nebudu, Karle. Jeď, dobře vybírej, a až najdeš, přijeď s manželkou na propečenýho vola, pic!“

Tak se stalo, že osada Jetětice byla jediná ves se statutem královské vesnice a že dlouhá léta žila ve spokojeném společenství s vejrovským zemanstvím, bohužel někdy i s milevským panstvím. Ale to už je jiná historie.

Tak domluvila Zdeňka a nám nezbylo, než si v dějepise opravit zase jeden údaj, který jsme se ve škole neučili.