Černý hrabě

ZEMAN Z VEJROVA XX. - ČERNÝ HRABĚ

Sobotní večer. Losování. Vyprávění vyhrála Jana Jetelová. Dala se do povídání. Docela to šlo, ale bylo to krátké. Chtěli jsme ještě další pratele. Otočili jsme se na Pepu Kulíka. Ten se snažil zmizet za přehozem na sedačku. Marně. Našli jsme ho. Konečná jeho odpověď byla: „Uhmnhmn,“ což jsme považovali za souhlas a sundali mu roubík. Pepa začal vyprávět. My mu v půlce, za odměnu, sundali i pouta na rukou a nohou.   V roce 1382 v Lucembursku umírá nevlastní bratr krále Václava IV. vévoda Václav Lucemburský. V Čechách o tom zatím nikdo neví. Vlády v Lucembursku se ujímá lucemburský hrabě Vilém, levoboček blahé paměti krále Karla. Nevíme, jestli Vilém vládl dobře nebo špatně, protože vládl krátce. V Čechách se to dozvěděl český král Václav IV., právoplatný dědic lucemburského vévodství. Zcela proti svým zvykům zde vyprodukoval iniciativu a Viléma vyhnal, aby sám jako Václav II. usedl i na vévodský stolec v Lucembursku. Vilém uprchl z domova. Rozhodl se v roli mstitele trápit České království. Domovinu svého soka a nevlastního bratra. Vejrov se probouzel do deštivého dne. „Sakra, to je zase počasí, že by psa nevyhnal. Zuzko, prosíme tě, dojdeš uklidit ke kulaťáku po včerejší oslavě?“ ptá se Bušek své manželky. „Jasně, zlato, psa bys nevyhnal, ale mě do té sloty posíláš!“ „No, myslel jsem, že bys to spojila s tím svým přáním. Říkala jsi přece tuhle, že by ses ráda po půlroce pořádně vykoupala, mýdlo si vem ve sklepě,“ usmíval se stále Bušek. Ale jen do té doby, než ho svlažil kýbl studené vody a slova paní Zuzky: „Tys to taky potřeboval jako koza vlka, vlastně vlk kozu na drbání nebo tak nějak. Teď, když už jsi stejně mokrej, mě aspoň k tomu kulaťáku doprovodíš.“ „Tak jo,“ vzdychl Bušek. Pak se spolu, ruku v ruce a namydlený, vydali ke kulatému stolu. Tam je čekalo překvapení. Stoly byly rozbité, špalky na sezení byly pryč a sudy taky zmizely. Co přibylo, byly černé hrábě, píchnuté uprostřed rozbitého stolu. „Co to má být, černé hrábě? Prosím na sena se budou hodit, ale jenom jedny?“ diví se Bušek. Později s partou kamarádů dává vše kolem dubu zase do pořádku. Ale další den se situace opakuje. Vše rozflákáno a uprostřed černé hrábě. To samé se děje několik dní za sebou. Bušek si libuje. Za chvíli budou hrábě pro všechny a sena půjdou letos pěkně od ruky. Ostatním se ale nechce den co den uklízet a spravovat. Proto přesvědčují zemana, aby vetřelce chytili. Bušek si se slzou v oku prohlíží neúplnou sadu osmi hrábí, ale nakonec souhlasí. V noci obyvatelé vesnic Branice, Stehlovice a Veselíčko chytají sedm záškodníků. Vede je černý rytíř s pytlem plným černých hrábí. Ráno se představuje: „Jsem vyhnaný lucemburský vládce a jako černý hrabě Vilém se mstím Českému království. Můj znak jsou černé hrábě, aby poškozený věděl s kým má tu čest.“ „Aby si mohl taky zahrabat, co? Kde všude si škodil?“ ptá se v klidu Bušek. „Tady u vás jsem začal,“ hrdě hlásí Vilém. „Hm a hned jsme tě chytili. To není moc dobrá vizitka, hrábě, nehrábě,“ přizvukuje i Hustoles. Ostatní přizvukují. Viléma to také zarazí: „No jo, to je pravda.“ „My jsme byli přátelé krále Karla a můžeme snad být i přátelé jeho levobočného syna,“ míní paní Zuzka i její ženská klika, neboť Vilém je docela pěknej mužskej. Bušek mhouří voko, ale souhlasí: „Jo, budeme kamarádi. Rozmazlence a lenocha Václava stejně nemám rád. Klidně pomůžeme tobě. Avšak škodit malým zemanům, není zrovna moc ani záslužné, ani statečné.“ „To není, přitom všude kolem dokola je velmi dobrá příležitost škodit! Že jo?“ nadhazuje krásnou myšlenku kaplan Šimon. „Přesně tak. Milevské dominium je špičkový prostor pro tvoje černé hrábě,“ zakončuje debatu zeman. Cílem pomsty se tak stává odvěký vejrovský nepřítel. Od té doby klášteru i městu Milevsku nastaly krušné chvilky. Vše jim mizelo, nebo bylo rozbíjeno, jen černé hrábě přibývaly. Klášteráci to všechno správně pochopili až o senách. V ten okamžik se jim nahromaděné hrábě náramně hodily. To už se ale objevila vejrovská armáda vedená černým rytířem. Bleskovou akcí zajali okounějícího opata, práce řídícího regenta a k tomu deset hrabajících mnichů a deset zbrojnošů, kteří kopili. Opat se sice snažil ještě schovat do kupky sena, ale vidle těsně zabodnuté vedle jeho velké zadnice jej rychle vrátily do zajatých řad. Tenhle rok si na Vejrově místní obyvatelé sena skutečně užili. Ani nehrábli. Všechno usušili a domů svezli zajatí klášteráci. Také opat František i regent Hubert pracovali a černé hrábě jim skutečně slušely. Vilém byl také spokojený. Jeho pomsta ničila církevní české statky, ale stále ho nesmiřovala se svojí úlohou. Raději už by se usadil a dělal něco užitečného. Bušek se obrátil na obtloustlého a unaveného opata: „Franto, co takhle nějaká odměna pro černého hraběte?“ „Jo, já vám dělám sena a ještě vás budu odměňovat,“ rozezlil se představený kláštera. „Né, ty tomu nerozumíš. Ta odměna bude za to, že tady nezůstaneš do otav,“ roztomile se šklebil zeman z Vejrova. „Aha,“ zkrotl opat velkého dominia a pokračoval, „promluvím s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Také nemá krále Václava v lásce. Tak by mohl jeho nevlastnímu bratrovi pomoct a najít mu nějaký úřad v zahraničí.“ „Fajn, to by šlo,“ libuje si Bušek. V tu chvíli se ale stala divná věc. Vilém nad vidinou svého zlepšeného života radostí seskakoval z vozu. Dopadl přesně. Akorát na hrábě, které byly samozřejmě kolíkama navrch. Dostal tvrdou ránu do hlavy, uskočil stranou, kde ležely další hrábě. Opět dostal hýbu do makovice, ale to už padal na naskládané hrábě. Všechny kolíky čněly vzhůru k nebi. Dopadl těžce na stovky kolíků. Fakír nebyl a tak odešel za svým otcem. Byla to nehoda. Všem bylo nešťastného hraběte líto. Na vrchu Šlahoun mu vykopali hrob a celé políčko osázeli desítkami černých hrábí. Smuteční obřad vykonal sám opat František z Vepic. Kaplan Šimon mu ministroval. Smrt mladého levobočného kralevice sblížila odvěké nepřátele. Hrábě se tak staly symbolem míru mezi premonstráty a Vejrovem. V pozdějších bitvách, když chtěl někdo odpočinout, bodl doprostřed bitevního pole hrábě a nastala pauza. Přestávku využívali sokové k poklábosení o životě, počasí či k pochlubení se s novou zbraní. Po odpočinku bitva pokračovala se stejnou silou jako před pauzou. Bušek Vejr této přestávky využíval ke svačince a k vypití několika půllitrů dobrého piva s přáteli a kamarády. Pauzírovací hrábě tedy mají svoji nezastupitelnou roli v historii bitev vejrovského zemanství. To zůstalo i odkazem levobočka Viléma, po francouzsky Guillauma.   Pepa Kulík dovyprávěl už zcela rozvázán a tak jsme se na to všichni slavnostně napili. Na potvrzení dočasného míru jsme Kulíkům do obýváku zabodli jedny hrábě.