Dědictví

ZEMAN Z VEJROVA XI. – DĚDICTVÍ

 

    Netrvalo dlouho a u Kulíků jsme se sešli na nějakou slezinu. Ani vlastně pratele být nemělo, jen tak jsme chtěli poplkat u ohně. Jak už to tak bývá, povídalo se, vyprávělo, jen Pepa Kulík byl toho večera obzvlášť zamlklý. Ani dobré vtípky od Heřmana Tchoře ho nedokázaly pořádně rozveselit. Jako by ho něco trápilo, jako by ho něco žralo. Nakonec jsme to z něj vypáčili.

„Cejtím se provinile. Za to minulý pratele, že jsem vás vydíral. Taky se někdy chovám ke svým kamarádům jako hulvát. Tak nějak mě to mrzí, i když doufám že mě znáte a že se na mě nezlobíte.“

Hbitě jsme odpověděli: „Známe tě, zlobíme se! Ovšem může se to změnit. Kdyby si zase vyprávěl i bez losování. Možná, že by jsme tě lepší poznali.“

Ani nás nenapadlo se na Pepu zlobit, vždyť ho máme přečtenýho jak svý boty, ale chytře jsme jeho zpytované svědomí využili k dalšímu vyprávění o milém zemanu z Vejrova. Pepa Kulík s ulehčením souhlasil. Za svitu ohně začal vyprávět.

 

Byl večer. Den byl jako vymalovaný. Na Vejrovském zemanství probíhaly slavnosti. Jaké? Inu, ani nevím, ale jak říkal zeman Bušek Vejr: „Každý den se dá slavit, nakonec i každý den má někdo svátek.“

Ano, to byla pravda. Dneska měl svátek svatý Kulprecht. Toho jména ale ve vsi nikdo nebyl. I tak si Bušek věděl rady: „Když není, tak bude! Až se při nejbližší příležitosti narodí nějaký mimčo, ženský slyšíte? Tak se bude jmenovat Kulprecht nebo Kulprechtka, jasný? My to dneska krásně oslavíme. Pohoda, je to vyřízený!“

Takže slavnosti ještě nenarozeného (ikdyž možná už počatého) dítěte se vskutku, v tom prosluněném dni, vydařily. Byly hry, závody volských spřežení, soutěž zpěváků a zpěvaček (za zpěváky vyhrála paní Zuzka), módní přehlídka chlapů nahoře bez, později dole bez. Večer zahájil koncert místních vozembouchů (skupina muzikantů hrající na vozembouchy) s názvem Drcani.

Na závěr Bušek rozdal ceny (většinou bezcennou medaili vlastní výroby) a srdečně poblahopřál k vítězství, popřípadě vítězky na obě líce poceloval.

Po vyhlášení poražených se všichni nahrnuli ke kulatému stolu, aby slavnosti završili pospolu u dobrého jídla i vydatného zlatavého moku.

Byli v nejlepším, když tu náhle paní Zuzka s plnou pusou povídá: „Hele, nějakej trouba sem jede a suší si prádlo.“

Všichni se otočili směrem kam paní z Vejrova ukazovala.

„No jo. Ten holobrádek si suší bílý trenky,“ volaly holky od stolu.

„Houby trenky! To je bílý praporec. To bude nějakej vyjednávač, nebo diplomat,“ moudře opravuje, rozjařené ženské, Václav.

„To doufám, jinak by jsme ho i s trenýrkama a holou prdelí vyhodili. Je to totiž premonstrátský zbrojnoš,“ konstatuje dobře vidící ostrovid Bušek.

Modrokabátník předjel k posvátnému dubu, kde třikrát zaklepal praporcem o zem.

„Dále,“ odpověděl nesoustředěný kaplan Šimon a dál si připravoval zítřejší kázání proti opilosti, v sudu od medoviny.

„Jsem herold jeho eminence, úctyhodného, bohabojného opata, nejvě…“

„Zkrať to, my víme jakýho vejlupka si herold,“ přerušil Bušek zbrojnoše.

„Tedy, jeho jménem vás vyzývám, aby jste se zítra v poledne dostavili k bitevnímu poli na rozhraní velkého dominia premonstrátského kláštera a vašeho malého zemanství. Opat by s vámi chtěl probrat důležitou záležitost. Dále vás žádá o dodržení dočasného míru. Děkuje.“ Zbrojnoš se odmlčel.

„No fajn! Tak se tam podíváme, to nás nemůže rozházet. Stejně to bude zase nějaká kulišárna nebo milevská podrejpovka. Řekni vopatovi, že tam budem. Nazdar!“ s těmi slovy se Bušek rozloučil s heraldem, aniž by se o něho dál zajímal.

Zbrojnoš jen polkl při pohledu na plné stoly vybraných dobrot, s konstatováním že ho asi nikdo nepozve, se pozvolna otočil a odjížděl, i s bílým hadrem kolem hlavy, domů do kláštera.

Vzkaz u opata vyřídil, vyfasoval v jídelně skrojek chleba, starý nazelenalý sýr a džbánek vody. Snad i zapochyboval o správné volbě své životní dráhy.

Vejrovští se těšili na zítřek, co jim nového přinese a užívali si slavností jak při tanci, tak při povídání s kamarády, jídle i pití.

Druhý den v poledne byli všichni obyvatelé zemanství na bitevním políčku. Byla to taková louka, která rozdělovala obě nepřátelská území za ostrovským rybníkem.

Vejrovští se uvelebili na louce. Dobu čekání si zpříjemňovali dojídáním zbytků za slavností či popíjením dobré medoviny.

V Milevském klášteře tlouklo poledne. Sem tam dolehl, z pěti mil vzdálené zvonice, zvuk zvonu až na bitevní pole.

Přesně v tu dobu se zpoza stromů vyřítila k políčku skupinka asi padesáti jezdců. V popředí jel opat František, vedle něj regent Heršálek. Z druhé strany představeného kláštera se vypínal neznámý muž povědomých rysů.

Od skupinky se oddělil včerejší herold. Opět s bílým hadrem, jel Buškovým lidem vstříc. Bušek podal bílou halenu Smilovi: „Prosím tě, uvaž si ten lajntuch někam a jdi mu naproti, ať vidí, že jsme taky na úrovni.“

Smil beze slova uposlechl.

Na prostředku pole se dva vyslanci potkali. Smil z dálky vypadal jako když ho hodně bolí hlava.

Po krátké poradě se vrátili, aby svým pánům sdělili podmínky nejvyššího setkání obou představitelů znepřátelených území.

Z jedné strany opat, regent a neznámý muž se známými rysy, z druhé strany Bušek, Václav a Vítek se setkali tam co před okamžikem herold s nemocným, totiž se Smilem.

„Tak co pak jste zase na nás připravili,“ začal hned z ostra vejrovský zeman.

„Nic! Jen chceme předejít bezpráví a napravit křivdy, které se někomu staly,“ vznešeně pronesl opat.

„Předpokládám, že se staly tady tomu rytíři, kterého sice neznám, ale jeho rysy jsou mi nějak povědomý,“ prohlížel si neznámého muže Bušek.

„Jsem Dan I. Kukačka z Vejrova. Syn Richarda I. Jezevčí srdce. Tvůj bratranec, Bušku!“

„Á, bratránek, pěkné shledání, jen kdyby u toho neasistovali tihle dva,“ ušklíbl se Bušek, přičemž palcem označil opata s regentem.

 

 

 

 

 

„Dost srandiček, neukázněný rebele,“ změnil téma hovoru regent Humprecht a pokračoval: „Podle nových informací se zdá, že držíš zemanství neoprávněně, neboť dle dědické smlouvy, kterou nám rytíř Dan předložil, zeman Richard panství Vejrov daroval svému jedinému synovi. Jako nejstarší potomek pánů z Vejrova má i na tvrz Vejrov největší právo!“

„Vida, pomalu budete znát vejrovský rodokmen líp než já,“ usmíval se Bušek a v pohodě dopověděl: „Takže dědická smlouva, no mně můžete nakecat co chcete, já neumím číst, ale nechám to ověřit.“

Zeman se otočil ke svým: „Ondřeji, prosím tě, pojď mi něco přečíst,“ zavolal a čekal na svého sečtělého kamaráda.

Ondřej potvrdil pravost dědické smlouvy.

„Fajn,“ odtušil Bušek, „co teď ode mě čekáte? Že se sbalím a vypadnu? Jestli chceš, Dane, na Vejrově je místa dost. Pokud se tu budeš chtít usadit, budeme spolu vycházet dobře. Mezi vejrovskými zemany nebylo nikdy sváru.“

„Ne, Dan chce zemanství pro sebe,“ vložil se opat z Vepic do rozhovoru, ještě než mohl Dan něco říct.

„Franto, prosím tě, tobě to neříkám! Ty naštěstí do vejrovské rodiny nepatříš, jedině že by ses časem přiženil, ale teď chci odpověď od bratránka,“ obrátil se Bušek přímo na svého příbuzného.

„Chci zemanství celé pro sebe. Jako nejstarší mám na to právo,“ trval na svém zadumaný rytíř Kukačka.

„Sakra, to mi řekni, co ti slíbili. No nic, někdy mi to u krbu povíš,“ ukončil Bušek hovor s Danem. Pak se otočil na opata: „Takže co navrhujete?“

„Boj muže proti muži na smrt!“

„Ale jdi do pytle, na to se ti vybodnu. Přece se zemani z Vejrova nebudou navzájem vyvražďovat. Já navrhuju souboj sportovní, nějakou hru nebo tak něco. Když prohraju, odtáhnu se svou rodinou neznámo kam, ale pryč. Když vyhraju, pozvu vás tři ke mně ke kulaťáku, abyste něco malého snědli. Ne, nemračte se, nemám na mysli naší pověstnou vejrovskou pečeni. Myslím dědickou smlouvu. Soutěž můžete vymyslet vy, na pravidlech se domluvíme,“ zakončil velkorysou nabídku Vejr.

Opat se podíval na Humprechta, pak na Kukačku. Chvilku se tiše radili, načež opat povídá: „Ano, přijímáme! Hrát budou vždycky tři hráči na políčku deset krát deset kroků. Ti tři se můžou libovolně střídat, ale dohromady nastoupí k zápasu jen šest hráčů na každé straně.. Bude se hrát velkýma vařečkama a tvrdým knedlíkem. Do země, krok od sebe, se dají na obou stranách hřiště tři kýble. Kdo umístí knedlík do kýble, má bod. Hraje se na dvě půlky…“

„Čili jednu prdel,“ neodolal dodat Bušek.

Opat se pokřižoval, ale dopověděl pravidla hry: „Každá půlka potrvá tak dlouho, než se přesypou tyhle malé hodiny (asi patnáct minut). Výsledek bude závazný pro obě strany.“

„Máte to pěkně připravený, je vidět, že tu svojí kýblovanou hrajete v klášteře často. Ale jo, já to beru. Potřebuju tak tejden na přípravu,“ souhlasí Bušek s navrhovanou hrou.

„V pořádku. Takže za týden v sobotu v pravé poledne zase tady. Rozhodne se o bytí či nebytí zemanství,“ neopomene se naparovat opat.

„Říkejte si tomu jak chcete, ale já bit, abych přišel o byt, nebudu! Jako, že se Vejr jmenuju. Pic, klášteráci!“

Hubert Humprecht chtěl ještě peprně odpovědět, ale opat František ho rukou zadržel a přísným pohledem zavřel tu jeho nevymáchanou hubu.

Dan Kukačka, ač by už rád byl v novém hnízdě, byl celou dobu nenápadný, smutný až zakřiknutý.

Za týden v poledne byli hráči na obou stranách připraveni.

Za milevské, protivejrovsky zaměřené družstvo premonstrátského kláštera, hráli: Dan Kukačka, Hubert z Heršálku, mnich Mrákota, zbrojnoš Bořita, mnich Slavomír a zbrojnoš Ješek.

Na stranu vejrovské, protiklášterní koalice se postavili: Bušek Vejr, Smil z Veselíčka, Václav z Pazderny, Vítek ze Stehlovic, Hustoles a za ženskou kliku Jana, snoubenka dřevorubce Edy.

Jako nestranný rozhodčí byl pozván bernartický vladyka Jan Bechyně.

Kýblovaná (ten Buškův název se u vejrovských vžil) mohla začít.

Herní přesýpovačky byly otočeny. Zrnka začaly odměřovat čas.

Hned při prvním odpalu dostal Bušek knedlíkem takovou pecku, že si kus ukousl a dokonce spolknul. Zažívací trakt s tím měl dost práce, ale stolici udržel až do konce zápasu.

S novým knedlem se mohlo pokračovat. Zarputilost klášterních hráčů byla velká i na místě, přece šlo o to dostat konečně odbojné zemanství pod správu kláštera.

Ani vejrovští borci nebyli úplně bez motivace, vždyť mohli přijít o svého sice trhlího a bláznivýho zemana, ale hlavně o výborného kamaráda.

Hra byla plná protiútoků, mimoherních vyřizování účtů, kopanců i dloubanců pod žebra, protože nová soutěž ještě neměla žádných pravidel. Mohlo se bezmála všechno, třeba vařečkou přes hřbet, přes hlavu i přes prdel.

Byl to tvrdý zápas, což dosvědčovaly mnohé boule, modřiny, v neposlední řadě i otevřené zlomeniny.

Budoucí dřevorubačka Jana řádila jako lev. Bojovala až do roztrhání halenky a musela si několikrát převlíkat dres. Mnich Mrákota zase při zápase ztratil kutnu. Obojí neopomnělo vejrovské, ale i klášterní obecenstvo, kvitovat s povděkem. Jen dřevorubec Eda měl hodně práce, aby zakryl, před chtivými zraky, velká prsa své snoubenky.

Opat František na jedné a kaplan Šimon na druhé straně, co by koučové, střídali poctivě svoje svěřence, popřípadě udíleli rady pro zničení soupeře.

Jen na Danovi bylo od začátku vidět, že nehraje úplně ve své kůži – měl premonstrátský stejnokroj.

Po poločase byl stav 8 : 6 pro klášter.

V druhé půlce vejrovští vyrovnali dvouma po sobě jdoucíma krásnýma knedlíkama v kýblu. Oba doslova uválel Víťa i přes soupeřovu vařečku zabodnutou v třetím žebru. Navíc ještě sličná snoubenka Jana, jak byla zrovna bez dresu v ráži, naplácala třem milevským hráčům a vkýblila dva krásný góly. Ale bylo to o prsa.

Rázem byl stav otočen na 8 : 10 pro Vejrov. Avšak ani premonstráti se nevzdávali. Regent Hubert, jinak zdatný sportovec, svojí vehemencí i silou rychle náskok srovnal. Vejrovští dostali dva knedlíky a to napočítali Smilovu hlavu ve vlastním kýblu.

Skóre zápasu bylo 10 : 10. Do konce zbývalo několik zrníček časomíry. Bušek si hubou nadhodil knedlík, povyskočil a horním lobem ho vařečkou zarazil do prostředního kýble, zrovna v tu dobu kdy dopadlo poslední zrnko v hodinách.

V tom se ozval ohlušující hvizd. Rozhodčí Jan Bechyně ukončil zápas.

Vejrovští byli nepříčetní radostí. Buška vyhazovali do výšky, až se jim dvakrát zachytl ve větvích, ale i celé družstvo si užívalo ovací svého publika.

 

 

 

Regent s opatem vynadali Danovi a mlátili ostatní spoluhráče.

Ovšem verdikt výsledku hry byl jasný. Oba představení kláštera i Dan Kukačka odešli s vejrovskými ke kulatému stolu. Zbytek milevských, jak zmlácených, tak smutných diváků odtáhlo spláchnout žal do klášterních sklepů.

U dubu už vše bylo připraveno ke slávě. Opat s regentem radost neměli, nevěděli totiž co je čeká. O nevyzpytatelnosti zemanů z Vejrova nepochybovali. Stáli opatrně opodál, aniž by se ke stolečku rádi hrnuli.

Bušek začal oslavu: „Inu, přátelé, byl to tvrdý boj, ale vyhráli jsme zaslouženě. Řekl bych, že kýblovaná si i u nás tradici zachová. Dík patří všem hráčům, koučovi Šimonovi i všem divákům. Bylo se na co koukat, viď Edo? Teď ale k výhře! Jsem zde, kamarádi! Vyhráli jste si mě zpátky. Dál budu šéfovat našemu zemanství. Bratránek Dan prohrál svoji šanci, pojď sem, chlape!“

Dan se chopil své obhajoby: „Bušku, já se ti musím přiznat. Chtěl jsem tě oloupit o panství. Nutně jsem potřeboval prachy. Opat František s regentem Hubertem, kterýho znám z cest, mi nabídli opravdu slušnou cenu za Vejrov. Peníze jsem potřeboval na pomoc svému příteli a králi Skotska RobertuII. Bohužel minulý týden dorazila zpráva, že v zajetí zemřel. Ty proklatý prachy už pro mě nemají smysl. Jsem rád, že jsi vyhrál. Přijímám prohru i jakýkoliv trest.“

„Věděl jsem, že vejrovský zeman by jen tak bez důvodu nepřešel k nepříteli. Ty si pádný důvod měl. Tvůj přítel byl v nouzi. Taky si cením, že jsi zrovna do hry moc zapálenej nebyl, což jasně přispělo k naší výhře. Nejsem tak domýšlivej, abych si toho nevšimnul,“ upozornil Bušek.

Dan přitakal: „Jo. Chtěl jsem se nějak z toho zápasu vykroutit, ale slovo Hubertovi jsem zrušit nemohl  a utýct se nedalo.“

„Pohoda, všechno je zapomenuto, Dane! Jestli chceš, můžeš u nás na Vejrově zůstat, místa je tu dost,“ nabídl ruku ke smíru Bušek.

„Díky, rád zůstanu. Do Skotska se vrátit nemůžu a jinam jít nemám kam.“ Na ta slova Dan objal Buška i paní Zuzku –tu raději.

„Teď ale k prohře. To víš hra je hra a my jsme vyhráli,“ volal vejrovský zeman.

„Jasně, vyhráli,“ odpověděli sborově vejrovští.

„Musíme odměnit diváky, Dane! Nech si chutnat.“ Po této větě podal Bušek svému bratranci dědickou smlouvu na pěkném, hutném papíře.

„Můžeš ji zapíjet pivínkem. Nezapomeň taky kousek nechat klášterním hostům. Nebo ti by si raději dali pečeni?“ ptal se Bušek směrem k milevským návštěvníkům.

Ti okamžitě vystartovali. Nezabrat si Dan pro sebe větší část své dědické smlouvy, snad by mu jí vytrhli celou a snědli i s pečetěmi.

Jablko sváru bylo sežráno. Dědickou smlouvu už nikdy nikdo na světlo boží nevytáhl. Poslední službu vykonala pohnojením při vývozu žumpy.

 

Oheň pomalu dohasínal. Pepa zakončil vyprávění a my se neradi rozcházeli domů. Povídání se nám líbilo, hned jsme si přislíbili, že si kýblovanou určitě v dohledné době zahrajeme.

Třeba o to, kdo bude příště vyprávět další pratele.