Levoboček

ZEMAN Z VEJROVA XVIII. – LEVOBOČEK

„Člověče, mám senzaci,“ vlítnul tuhle na tradiční pratele Oťas Jouzů. Zvědavě jsme očekávali jeho zprávu.

„Král Jan měl levobočka Mikuláše! Tuhle jsem to někde četl.“

Trochu jsme ochabli v nadšení. Někteří z nás ani nevěděli, že nějaký král Jan vůbec existoval. Jen Pepa Kulík se rozzářil: „Jo, jo, o tom něco vím.“

„Výborně, tak nám to vypravuj, ať si taky rozšíříme obzory,“ tlumočila názor všech Zdeňka.

„Co si rozšíříte, to nevím,“ začal Pepa, „protože všechno povídání patří do říše vejrovských legend. Pozor začínám!“

Vejrov se probouzel do krásného slunného dne. Ptáci vysoko zpívali a stromy ševelily, jak do nich lehký vítr foukal. V ložnici na hradě se i místní zeman tím řevem probudil: „Sakra, ten měsíc svítí hrozně!“

„Jakej měsíc, vždyť je nádherný sluneční den,“ diví se zemanka Zuzka. Při hovoru se převléká v rohu místnosti, kde svou nahou zadnicí svítí do širého okolí.

Bušek se konečně probere, zaostří a pod vous dodá: „Ne, to není měsíc, ten má jen jednu půlku.“

„Jaký půlky, co to meleš?“ diví se Zuzka.

„Přeci tvoje, mámo, tvoje nejhezčí půlky na světě!“ vstává Bušek z postele a svou ženu na obě políbí (líce).

Jak říkám, den jako vymalovaný, ale ještě nic nenasvědčuje tomu, že to bude den, který znamená mnoho pro Vejrov a málo pro milevský klášter.

K poledni se k tvrzi Vejrov přibližuje osamocená postava. Tedy postava jo, ale úplně osamocená není. Doprovází ji pěkný starý osel zvaný Elizabetka neb je to oslice, což se na dálku nedá poznat.

Postava sedí na dvojkoláku a tiše oslici pobízí do trochu rychlejšího kroku, bohužel marně.

Dvojkolák, oslice i postava dorazili na Vejrov. Postava, víc širší než vyšší, tluče na vrata: „Dobrý den ve spolek, jsem Mikuláš a přicházím na pozvání pánů z Vejrova.“

Bušek si hosta prohlédl, v životě ho neviděl. Ale ze zdvořilosti zve pocestného ke kulatému stolu, aby pohovořili o světě. Smil, Víťa i Hustoles doprovázejí pány ke stolu, aby se jim nepilo samotářsky. O to se bát nemusí. Paní Zuzka s holkama u kulaťáčku zrovna uklízely a načaly si k tomu soudek s medovinou. Tak se stalo, že v poledne se všichni obyvatelé vejrovského zemanství shromáždili u dubu a dychtivě čekali na vyprávění tlouštíka Mikuláše.

„Ještě jednou se představím. Jsem Mikuláš Lucemburk, nemanželský syn krále Jana. Narodil jsem se v roce 1322 a otec se postaral o moje vychování pro církev. Mě spíš lákal boj. Proto jsem se taky seznámil se zemany z Vejrova, Buškem a Richardem (otec a strýc Buška Vejra). S nimi jsem bojoval po otcově boku. Od těch dob mám i pozvání na Vejrov. V roce 1344 jsem se v Avignonu zúčastnil jednání s papežem. Bulou „Ex Superuae providentia maiestatis“ bylo povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství. Tomu bylo podřízeno staré olomoucké biskupství a nově zřízené biskupství litomyšlské. Tajnou dohodou mezi králem Janem a papežem Klementem VI. bylo dohodnuto i biskupství třetí. To bylo právě biskupství pro mne, bez udání místa. Ani můj nevlastní bratr Karel o tom neví. Po bitvě u Kresčaku jsem byl kanovníkem. Ale poslední dobou mě kanovnění přestalo bavit. Chci změnit svůj život a využít dar svého otce. Proto jsem tady. Abych vás, potomky vejrovských přátel, požádal o pomoc. Zde je glejt!“ Ukončil dlouhou uvítací řeč levoboček Mikuláš.

Kronikář Ondra moudře pokýval hlavou nad několika velkými pečetěmi, ač tomu rozuměl jak koza petrželi a i ostatní analfabeti uznale pokyvovali.

Bušek dopil korbel, poplácal hosta po zádech a pravil: „Milý Mikuláši Bůčku, jé to mi ujelo, nezlobíš se? Ale ta tvoje prorostlost mi nějak sama vlezla na jazyk.“

„Ne, nezlobím se, je to docela sympatické,“ uculoval se tlouštík.

„Tak tedy. My dědicové velkých vejrovských zemanů tě samozřejmě ve štychu nenecháme. Promluvím s králem Karlem. Nějaké to biskupstvíčko už vymyslíme a dokonce …jé to bude ukrutná sranda!“

„Co, co, co?“ ozývalo se ze všech stran kulaťáku.

„Né nic. Jen mě něco napadlo. Jé, no to bude válenda, to bude hukot,“ válel se Bušek v slzách smíchu.

Vejr svůj plán provedl ihned. Za týden se vrátil na Vejrov s potvrzeným glejtem i doplněným jménem nového biskupství. Potvrzení bylo jak od krále, tak od arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Nové biskupství bylo milevské. Jeho sídlo bylo určeno do milevského kláštera, který tím automaticky spadal pod pravomoce nového biskupa Mikuláše Bůčka z Lucemburska.

Když byl levoboček slavnostně uveden do úřadu, František z Vepic byl na mrtvici a Hubert Humprecht z Heršálku se musel opírat o lavice v kostele a měnit si zábaly hlavy, aby to vůbec přežil.

Bušek Vejr se jako vážený host krále Karla také zúčastnil. Jistě pánům z kláštera nepomohl, když procházeje kolem utrousil: „Klášteráci, to jsou ptáci, ale vejři teď budou lítat vysoko, pic utřinosové!“

Možná by se mohla Buškova slova zdát vychloubačná, ale nebyla.

Mikuláš Bůček ve své dobrotě se chtěl odvděčit vejrovskému zemanství. Proto hned jedním z prvních kroků v jeho novém biskupském úřadě bylo věnování vesnic Okrouhlá, Líšnice, Křižanov, Bílina právě zemanství.

Vejrov se rozrůstal. Kulatý stůl u dubu se musel zvětšovat. Ale nestačil ani potom.

Bůček si stále myslel, že milevské dominium premonstrátů je moc veliké. Buškovi přál i z důvodu, že byl častým hostem u kulatého stolu a zbožňoval Zuzky kuchyni. Bylo to na něm i vidět, opět trochu přibral.

Časem Vejrovu přibyly vesnice Rukáveč, Květov a Kučeř.

Ovšem vrcholem bylo, když pod vejrovské panství spadlo město Milevsko.

Opat František omdlel, regent se opil do němoty a vítězný Bušek projížděl s kamarády ulicemi Milevska. Město bylo jeho!

Samozřejmě takovou dobrotu srdce nemohl snést ani arcibiskup ani král Karel. S okamžitou platností zrušili milevské biskupství. Vše se vrátilo do původního stavu.

Vejrovu zbyly opět jeho tři vesničky a Mikuláš Bůček byl jmenován biskupem v Nannburgu. Trochu dál od Milevska i od Českého království.

Později se Mikuláš stal patriarchou v Aquileji a plnil diplomatická poslání svého bratra krále Karla.

Loučení se staronovým biskupem bylo u kulaťáku srdceryvné a hojnopivné. Inu jak už to na Vejrově bývá.

Ani Bušek se nezlobil. Ale do kronik vejrovského zemanství dal hned zapsat, že byl devět dní pánem a zemanem města Milevska. Krásný, i když krátký okamžik.

Pepa skončil vyprávění. My všichni, a nakonec i on sám, jsme byli velice překvapeni, kam až to jeho vyprávění došlo. Škoda, že v dějinách města Milevska o tom není ani zmínka.